Articles in Czech - Artidomus

Go to content

Main menu:

ABOUT ME
"Waltherova tvorba“ (2016)
Autora: Piet Span
Katalog: "Labyrinths of life"
 
Uplynulo již několik desetiletí od doby, kdy jsme Walther a já  přemýšleli o cestování jeho dílem. Představovali jsme si, že jeho obrazy byly horizontálně přístupné: jako brána do jiného světa. Za každým obrazem se objevoval nový výhled s lákavým obzorem.
Přitažlivý charakter neznámého probouzel zvědavost, podněcoval představivost a činil cestujícího horlivějším.
Waltherovo dílo se nadmíru propůjčuje k podobným hravým myšlenkám, k rozjímání a k vnitřnímu rozvažování, ale nabízí také klid a duševní prostor. V každém tahu nanesené barvy se navíc skrývá tajemství, které díky jeho promyšleným kompozicím může ale nemusí být vyzrazeno!
Umělec hněte a modeluje tajemství tak, že jsou viditelná při divákově správném rozpoložení. Je to lidský rozměr, který se v obraze zrcadlí, sice orámovaně, ale jako brána do jiných světů nechávají obrazy toto ohraničení zmizet.
 
V jeho souborném díle se nachází katalyzátory pro každou emoci, nové perspektivy pro každého pozorovatele a pro každý paprsek světla nová paleta barev. Walther není uměleckým malířem, ale kouzelníkem se surovinami. Pomocí kouzelných prvků vytváří nerozdělitelná spojení a divákům se dostává intimního vztahu s jeho dílem.
Ostatně, Waltherovo dílo se nenechá vlastnit, ale pouze použít, skromě jako obraz, jako překvapující zrcadlo ročních období nebo ještě jinak jako repoussoir duše.
Zázračné brány kouzelníka Walthera mohou pouze existovat z milosti nesobeckého člověka Walthera, který ve své tvorbě odkrývá svou duši a poskytuje tak každému pozorovateli příležitost se takto nechat inspirovat. Bylo by žádoucí, aby u každých vstupních dveří byla pověšena jedna taková brána, kde by každý mohl nahlédnout do nového světa.
Naštěstí tu teď leží tento katalog a i když může nabídnout pouhý dojem o jeho díle, a to  jen po omezenou dobu, přesto vyobrazená část tvorby nabízí dostatečný přehled a zve k dalšímu pozorování. Výhoda takto prezentovaných miniaturních bran se zjeví jakmile tento katalog otevřete: pozorovatel se seznámí s Waltherovou tvorbou v horizontální poloze. Bon Voyage!
Já osobně si cestování Waltherovým dílem dopřávám denně.


“Vše hodnotné je bezbranné.” (2016)
Autora: Heinz Brüderle
Kniha: "Luctor et Emergo"

Význačnost vize a životního postoje Walthera Smeitink-Mühlbachera spočívá v plném nasazení pro všechna expresivní díla, která vyplývají z funkce, obsahu a vyjádření jeho umělecké činnosti. Z jeho prací jsou zřejmé dvě tendence: v popředí intelektuální nutkání a dále čistě kreativní/podvědomé sklony. Oba tyto charakteristické rysy jsou poznamenány jeho vášnivostí, angažovaností a instinktivním pracovním postupem, jako přívaly tužeb, jež se snaží vizualizovat dramatičnost života.
 
Už v mládí se rozhodl doslova se odloučit ode všech uměleckých kruhů výběrem odlehlých míst pro své ateliéry, daleko od hustě obydlených měst. Dlouhou dobu pracoval v Rijswijku v oblasti Betuwe (Nizozemí), Groesbeek-Wyleru (Nizozemí), Wilheringu (Rakousko) a momentálně přebývá ve vodárenské věži ve Wolfheze (Nizozemí) a zároveň v Příštpu na Moravě (ČR). V úplném odloučení pracuje sám v naprostém tichu  a se zápalem na svých dílech. Snaží se vyhnout náhlým změnám, často zapříčiněným nechtěnými vnějšími vlivy. Ve svém raném mládí mu byla otcem vštípena přísná pracovní morálka, za což je nyní velmi vděčný.
“Stejně jako v morálce není v umění slovo ničím a čin vším” (Joseph E. Renan) protože ve skutečnosti stojí nejednoho umělce spoustu úsilí, průzkumu a času dosáhnout zručnosti, kterou nezúčastnění často přisuzují přirozenému talentu. V tichosti a úkrytu svých ateliérů může Walther Smeitink-Mühlbacher pociťovat provázanost s minulostí, přítomností i s tím, co ho možná ještě čeká. Neustálým vyhledáváním této složité pozice je schopen plynule pokračovat na svých pracích, aniž by toto vcítění do sebe samého a do své podstaty přerušil.
Jeho záměrem není nic více ani méně než nám umožnit náhlédnutí do hlubší, často mystické stránky hmoty, aby nás posunul k novým prožitkům naší existence. Rozdíl mezi uchopitelnou skutečností a jeho abstraktním dílem je často tak značný, že u mnoha přihlížejících pociťuje pochybnosti; čímž vyvstává otázka, zda v této úloze uspěje?
 
……… panensky bílé plátno musí být “pošpiněno”, ale tento čin je bojem plným zpochybňování, nejistoty a vnitřní rozpolcenosti, který však vždy vede k nevyhnutelnému prvnímu malířskému tahu. Ze spolupůsobení materiálů, barev v subtilních odstínech, švů ve vlastnoručně šitých plátnech a různých světelných úhlů , vznikne proměnlivá různorodost ale i homogenní dynamický celek. Vliv světla je zřejmý již v první vrstvě podkladu a je vrstvou po vrstvě zahrnován do textur hmoty. Vrstvy hmoty, laku a barvy jsou postupně pečlivě nanášeny a během procesu narušovány chemikáliemi, vyhlazovány, odírány, impregnovány a oloupávány. Částečně obnažuje spodní vrstvy ale nechává nás v nejistotě, zda-li zde odkrývá zlomky z minulosti či poskytuje náhled do toho, co je nám ještě  neznámé. Povrh jeho obrazů je vždy křehký a poškozený a jeho plastičnost a struktura vyzařují - aniž by nám chtěly okamžitě prozradit svůj význam - čistou svéráznost. Hmoty, se kterými pracuje, připravuje často sám a bývají přetvořeny do jakési “prebiotické polévky”, ve které veškeré složky ztratí své původní vlastnosti, takže celá tato hmota dostává nové určení. Chce své myšlenky vizualizovat v nejčistší možné podobě a podat nám velkou náruč estetické krásy.
 
Tato komplexní vnitřní touhy zhmotnit své představy je zároveň hledáním vlastního jazyka hmoty, přičemž nenechává nic náhodě. Jeho díla jsou výsledkem trpělivého hledání způsobu, jak sloučit kontrastující prvky. Každý pohyb, každá rýha, každá receptura použité hmoty a každá vrstva barev pramení z jeho vnitřního přání slučovat smyslové bohatství obrazu do jednoho celku. Tento proces vedl k osobnímu obrazovému jazyku a k extrémní redukci použitých obrazových prostředků. Jeho ikonografie se od nejzazších začátků jeho umělecké dráhy omezuje na jasné geometrické tvary jako jsou např. obdélník, čtverec, kruh, hvězda, kříž a na určitý počet vlastních stilizovaných tvarů. Všechny se vyvíjely do rozeznatelné výraznosti, přičemž se ze spodních vrstev vynořují zlomky tvarů, které společně vyprávějí děj jejich vzniku. Maluje skromnost, nepřítomnost, prázdnotu a ticho, vše z hluboce zakořeněného popudu poskytnout nám krátký vhled do svého vlastního života. Nekonečná různorodost kompozic, které má k dispozici, se během posledních let znovu vyvinula do geometrického uspořádání rozeznatelných tvarů. Nyní však s nosnou myšlenkou, že i přestrukturalizovaná společnost si zaslouží zmínku v jeho díle.
Neustále se jako obrazotvorné prvky do jeho práce vrací eroze a rozklad, což obvykle nesklízí moc vlídné přijetí. Žijeme v době, kdy jsou “krása” a “dobrý vkus” čim dál více definovány okamžitým názorem většiny lidu, ovlivněným všemocnou silou médií. Je proto možné považovat život a dílo Walthera Smeitink-Mühlbachera jako lehké upozornění, že potřebujeme nový způsob myšlení, abychom nevědomky nesklouzli do éry sobectví, úpadku, neúspěchu a vykořenění.
Během tvůrčího procesu jdou přemítání o malování a malování samotné svorně vedle sebe. Zdá se, že obraz kvůli tomu nemůže nikdy dosáhnout svého cíle, své konečné podoby, protože vždy zůstane zapleten do vnitřního boje o proměnu. Cílem tohoto tvůrce je, dovést svoje umění ke své prazákladní podobě a snažit se o dialog mezi umělcem a divákem, aniž by se snažil zalíbit se velkému publiku. Hmota je (zde doslova) výtvarným překladem oduševnělosti této hmoty samotné, mluveným slovem to nelze nikdy vyjádřit.
 
Pouze materiál činí tuto hmotu přístupnou a v této hmotě je tento materiál uchován: hmota a materiál jsou jedno.


Walther H. J. Smeitink–Mühlbacher - nizozemský malíř usazený na Vysočině.“ (2015)
Autora: Jan Dočekal
Katalog: Ardyledog Ganu
 
Výstava obrazů nizozemského malíře Walthera H. J. Smeitinka–Mühlbachera je k vidění ve výstavní síni Předzámčí v Třebíči. Pod názvem Ardyledog Ganu ji uspořádalo Městské kulturní středisko. (vlevo malíř na výstavě v Třebíči.
Smeitink-Mühlbacher (nar. 1963 v Doetinchemu ve východní části Nizozemska) studoval v prvé půlce 80. let v Nijmegenu umělecké řemeslo, dějiny umění a textilní tvorbu. Pak byl sedm let odborným učitel na Grafickém Lyceu v Utrechtu. Věnuje se malířství, okrajově sochařství, kurátorské a lektorské činnosti, je galeristou, publikuje.
 
Artidomus – galerie jako z nebe spadlá              
Po roce 1995 se podílel na pořádání akcí v rámci partnerských vztahů mezi nizozemským Utrechtem a moravskou metropolí Brnem. Už před tímto obdobím, v jeho průběhu i po něm uskutečnil u nás postupně jedenáct autorských výstav - v Brně a Praze (tam i tam opakovaně), Rožnově pod Radhoštěm, Rožmberku, Kroměříži, Moravských Budějovicích a v malé obci Příštpo na Vysočině, blízko Jaroměřic nad Rokytnou. K Příštpu má nejblíže, vybudoval si tam nový domov. V roce 2006 s manželkou koupili starý dům, osm let jej rekonstruovali a loni v listopadu otevřeli galerii s názvem Artidomus. Zakrátko k ní přidali prodejnu vybraných nizozemských látek, dali jí jméno Látková chalupa. Do venkovského prostředí Příštpa s necelými třemi sty obyvateli jako kdyby tyto novosti spadly z nebe. Smeitink–Mühlbacher se naučil česky a získal naše státní občanství. Je nizozemsko – českým umělcem (na Moravě).  
Prézentní výstava je jeho již sto sedmnáctým samostatným vystoupením. V relaci s dosavadními pětadvaceti lety aktivní tvůrčí práce jde jistě o svědectví stále chuti být viděn. V třebíčském Předzámčí se představuje jako zralý malíř, s projevem abstraktního charakteru založeným na racionální vazbě obrazových jednotlivostí, geometrických vztazích a tlumené zemité barevnosti.    
 
Něco zachovat skryté
Katalog jedné z předešlých výstav Smeitinka – Mühlbachera uvádí autorova informace: Chci určitým, mnou zvoleným způsobem, divákovi něco ukázat, ale současně něco zachovat skryté. Tedy si klaďme dvě řečnické otázky: Co divákovi ukazuje a zejména, co zachovává skryté.
Díváme se na skladebně vesměs složité malby. Všechny bez názvu. Mohou leccos připomínat z poznatelného světa, z něhož tvarově a ve skladebných základech jistě všelicos připomínají. Avšak nejde o nápodobu. Ke konečným obsahům a jejich sdělením malíř dospěl s největší pravděpodobností zkoumáním v nitru prožitých a proměněných vizí. Ty se mohou vybavovat v rozličných útržcích a spojovat bezprostředně při tvůrčím procesu. Samotný akt malby se stává základním tématem a obrazy polem, v jehož vymezení se odehrává veškeré sdělení.       
Co tedy Smeitink–Mühlbacher sděluje? Svá konstruktivně – filosofická mínění o polohách a fragmentech vnímaného světa, jejichž objektivní obraz nehodlal namalovat. A co nesděluje? Pravděpodobně nejjemnější detaily těch mínění. Snad proto, že si není jist, že by o nich pověděl cokoli důležitého. Ale je také možné říci: Malířství, tedy jeho už sto let postupně rozvíjená moderní tvář, nemá ambici zprostředkovat narativní příběhy přírody a lidí. Své příběhy formuje a nabízí v liniích, plochách, barvách a ve vztazích mezi nimi.
 
Hmatatelná emoce       
Dva výňatky z textu W. T. Turmoda v katalogu výstavy „Wonderlijk tasbare emoce“, obrazy Walthera Smeitinka–Mühlbachera, Bussum (nizozemská provincie Severní Holandsko), 27. května – 30. června 2002.
Při zahájení práce na novém cyklu obrazů Smeitink– Mühlbacher očekává, že ho nepotká nic jiného, než samé nové věci, ale vždy se musí smířit se zjištěním, že jeho výchozí bod je ovlivněn posledním cyklem, který tvořil, i když si občas naordinuje několikaměsíční klidové období. Je to takový domino efekt: Konec předchozí série určuje začátek série další. Každý krok v tvůrčím procesu je jako pátrání v budoucnosti, musí vyústit v něco nového, protože opakování tahů nikam nevede. Uvnitř cyklu obrazů funguje každý jednotlivý obraz jako zrcadlo a referenční rámec pro ostatní obrazy. Společně udávají směr, určí si navzájem tvar a obsah.
Smeitink–Mühlbacher navazuje během tvořícího procesu rozhovor se svou vlastní prací, přičemž přiděluje vlastnoručně vytvořeným materiálům klíčovou roli. Vedle toho dopřává i sobě prostor a čas, aby zkoumáním a pozorováním zvýšil své vědomí o použitých materiálech a aby takto mohl svůj příběh vyprávět důkladněji. Jako kdyby sám žil proces vzniku svého díla. Drhnutím, škrábáním, hlazením, řezáním a manuálními zásahy vzniká v textuře práce krok za krokem pečlivě sestavené vrstvení, které ukazuje z různých úhlů pohledu pokaždé nové nuance.  
 
Walther H. J. Smeitink–Mühlbacher, Ardyledog Ganu, obrazy, Výstavní síň Předzámčí, Zámek Třebíč. Výstava je přístupná do 30. října 2015, otevřena je v pondělí až pátek od 9. do 16. hodiny, v sobotu a v neděli od 13. do 16. hodiny. www.mkstrebic.cz

 
“UTRPENÍ HMOTY“ (2003)
Autora: Mgr. Ing. Ivo Binder
Katalog: "Utrpeni Hmoty"
 
„Chci určitým, mnou zvoleným způsobem, divákovi něco ukázat, ale současně něco zachovat skryté“  W. Smeitink-Mühlbacher
 
Výstava  díla holandského umělce Walthera Smeitinka na Moravě má svoji hlubokou vnitřní logiku. Již více než patnáct roků trvají jeho pravidelné kontakty s českým a moravským prostředím. Našel zde mnoho přátel, a to nejen mezi umělci. Jeho díla zde oslovila i řadu sběratelů a galeristů. Není to však podmíněno pouze jeho srdečnou a otevřenou povahou. To, že jeho dílo promlouvá k českému diváku, má svůj hluboký důvod, kořenící v samé podstatě jeho tvorby. Přes bariéry, které vytvořila politická moc, i přes geografickou vzdálenost působí podvědomě paměť národa - nitky, poutající Smeitinka se středoevropským kulturním prostředím.
 
Jedna větev jeho předků pochází z hornorakouského Wilheringu, z kraje, s nímž sdílely naše země dlouhá léta společný osud. Také charakter jeho tvorby, byť v sobě nese tóny postmoderny, našel styčné plochy s českým uměleckým prostředím, v němž sehrála tak významnou roli tvorba zabývající se strukturou malířských hmot i aplikovaných materiálů. Smeitinkova malba například zajímavě souzní s pozdním dílem lineckého rodáka Vojty Nolče (1912-1989), člena skupiny Máj 57. Ale také ve své generaci našel společnou řeč s řadou českých umělců (Aleš Knotek, Nikos Armutidis, Vladimír Kokolia a další). S některými z nich také nejednou společně vystavoval. Ani kroměřížská Galerie v podloubí nehostí jeho práce poprvé.
Představil se zde již v roce 1994 na výstavě Žena sluncem oděná a o dva roky později na výstavě Starozákonní inspirace (obě spolupořádalo brněnské diecézní muzeum).
 
Smeitinkova tvorba se zdánlivě neproměňuje. Nestojí však na místě. S úpornou vytrvalostí hněte umělec malířskou hmotu, aby jí dal adekvátní tvar.  V jeho obrazech nenacházíme prostor, nápodobu. Jsou odrazem jeho vnitřního světa. Na počátku devadesátých let se na jeho plátnech ještě objevují náznaky figury. Většinou jsou to postavy, symbolizující duchovní poselství dějin křesťanství. Vystupují zpod vrstev malířských past jako ikony odkrývané špachtlí restaurátora pod pozdějšími přemalbami. V následujícím období figurální tematika úplně mizí a stále častěji se na plátnech objevují geometrické tvary. Ne však ve své exaktní podobě, ale spíše jako obecně platné znaky a symboly. Mezi nimi mají zvláštní místo šestiúhelníky, které jakoby slučovaly v divákově podvědomí kvality čtverce a kruhu, tedy dokonalosti a vymezení. Tento tvar také Smeitink dal sérii obrazů z poloviny devadesátých let. Obrazy šestiúhelníkového formátu potom instaloval do víceméně fixních sestav, které mohou mimoděk navozovat představy včelí plástve, se všemi jejími symbolickými konotacemi. Vedle těchto, převážně pravidelných tvarů užívá také novotvary, připomínající raně křesťanské a předkřesťanské znaky a symboly. Na některých plátnech můžeme také vytušit ohlasy čínské a japonské kaligrafie.
Tyto projevy nelze chápat jako synkretismus. Walther Smeitink jimi vytváří svůj osobní mýtus, jímž se snaží proniknout do základních tajemství života a pochopit je. Některé na obrazech použité prvky mají do určité míry charakter ornamentu, ovšem bez jeho zdobnosti. Kompozici obrazů vytváří často navzájem neprostupující plochy. Přiřazuje v nich několik témat vedle sebe jako pars pro toto.
Důležitým výrazovým prostředkem je Waltheru Smeitinkovi také formát obrazu. Vedle již zmíněných hexagonálních pláten se výjimečně objevují i heptagonální. U pravidelných formátů důmyslně pracuje také s poměry stran. Smeitinkovy obrazy často vznikají v sériích, vytvářejících polyptychy, nebo jsou volně sestavitelné v nových spojeních. Významná, pohříchu však málo známá je také tvorba drobných maleb na lepence formátu nepřesahujícího velikost formátu A 5. Smeitink je používá jako své osobní vzkazy, jakési zprávy o současném stavu své existence, které rozesílá, nebo dává svým přátelům.
 
Pro tvorbu Walthera Smeitinka je příznačný důraz, který klade na technologii malby. Sám si vyvinul vlastní postupy, které dodávají jeho plátnům nezaměnitelný charakter. Jeho pastózní obrazy vznikají v několika vrstvách. Tou spodní vytváří reliéf malby. V průběhu zasychání ji modeluje špachtlí, hřebínkem nebo i prsty, vytváří do ní vrypy a otisky. Po jejím zaschnutí pak nanáší na povrch další vrstvy. Počítá přitom s tím, že při zasychání dojde ke svraštění a ke vzniku prasklin v hmotě barvy, k oxidaci jejího povrchu. Celek pak působí mimořádně intezívním haptickým dojmem.
Barevnost Smeitinkových obrazů je většinou tlumená, v zemitých tónech a blíží se často monochromii. Barva je pro něj spíše prostředek k vyjádření vyzařování hmoty. Jakoby se zde setkávaly všechny čtyři živly: země, voda oheň a vzduch.
Neméně významná než malba, avšak méně rozsáhlá, je Smeitinkova tvorba sochařská. Také v ní dává průchod svému vášnivému vztahu pro hmotu a její spirituální aspekty. Pracuje se všemi sochařskými materiály. Často používá barevných polychromií, aplikuje nalezené upravené předměty. Svými sochami se blíží postmodernímu výtvarnému názoru víc, než svými obrazy. Avšak i v nich zůstává svůj.
Celou Smeitinkovu tvorbu lze charakterizovat jako dialog s hmotou v celé její škále. Jeho přístup není intelektuální. Jde mu o samotnou kreativitu. Ta se neomezuje pouze na vlastní tvorbu, ale projevuje se i v jeho dalších činnostech, jako je arteterapie, výtvarná pedagogika, organizování výstav, vydavatelská činnost, spolupráce s architekty a další pracovní nasměrování, do nichž se vrhá s velkým entuziasmem. Smeitinkovy aktivity jsou popřením konzumní antiekologické společnosti. Zdůrazňuje spirituální hodnoty tohoto světa. Toto je také hlavní devízou jeho tvorby. Duchovní aspekty svého díla nikomu nevnucuje, vyjadřuje je prostřednictvím sakrality hmoty. Respektuje však přitom tajemství jako esenciální součást života.


"Zázračně hmatatelná emoce“ (2002)
Autora: W.T. Turmond 
Kniha: "Zázračně hmatatelná emoce“  
 
Smeitink-Mühlbacher stojí nohama pevně na zemi a ke svému umění přistupuje zdánlivě selským rozumem.
Každodenní skutečnost, ve které všichni žijeme, je u něj vždy výchozím bodem pro to, co vyjádřuje, i když tato skutečnost v jeho práci nikdy nenabývá takového tvarosloví, které ji pro nás činí znatelnou byť i pouze v symbolech. Místo, aby se otevřel aktuálnímu vývoji ve výtvarném umění, zdá se, že se cítí čím dál více nucen zabývat se vlastní identitou a kreativitou.
 
„... omezený rozsah jeho paží a prstů...“
Při zahájení práce na novém cyklu obrazů očekává Smeitink-Mühlbacher, že ho nepotká nic jiného, než samé nové věci, ale vždy se musí smířit se zjištěním, že jeho výchozí bod je ovlivněn posledním cyklem, který tvořil, i když si občas naordinuje několikaměsíční klidové období.
Je to takový domino-efekt: konec předchozí série určuje začátek série další.
Každý krok v tvůrčím procesu je jako pátrání v budoucnosti, musí vyústit v něco nového, protože opakování tahů nikam nevede. Uvnitř cyklu obrazů funguje každý jednotlivý obraz jako zrcadlo a referenční rámec pro ostatní obrazy. Společně udávají směr, určí si navzájem tvar a obsah.
Způsobem, kterým Smeitink-Mühlbacher pracuje, se dostanou pomocí přísně kontrolovaných mechanických pohybů vlny z jeho nitra na plátno. Obrazy jsou velmi pečlivě sestaveny z několika vrstev, což umožňuje, aby se důkladně propracované materiály, procesy různých změn a jejich vzájemné působení v obraze prolínaly. V práci Smeitink-Mühlbachera je znát více než pouhá znalost, technika, zkušenost a ovládnutí materiálu. Nezasahuje do materiálu tím, že již dopředu počítá s jeho specifickými vlastnostmi, které by ho často omezovaly v jeho tvorbě, ale má k materiálům vlastní, intuitivní přístup. Protože používá (mimo jiné) rozsah svých paží a prstů, který je samozřejmě omezený, vzniká přímo osobní vztah s jeho obrazy a materiály, jakoby je objímal.
V jeho díle mají všechny použité materiály, které si vždy zpracuje sám, svůj vlastní charakter, který se může dle libosti utkat se svým tvůrcem a s ostatními materiály. Smeitink-Mühlbacher navazuje během tvořícího procesu jakoby rozhovor se svou vlastní prací, přičemž přiděluje vlastnoručně vytvořeným materiálům klíčovou roli. Vedle toho dopřává Smeitink-Mühlbacher i sobě prostor a čas, aby zkoumáním a pozorováním zvýšil své vědomí o použitých materiálech a aby takto mohl svůj příběh vyprávět důklaději. Jakoby sám žil proces vzniku svého díla. Že se nedá všechno předvídat, se pravidelně ukazuje v případech, kdy se po několika minutách, hodinách, dnech nebo někdy i týdnech schnutí odehrávají procesy různých změn, které nebylo možné předvídat či ovlivnit. Vznik spontánních prasklin, sražení a odstínů zoxidovaných barev, vyvolaných fyzickými jevy kolem nás, ukazuje, že i příroda dostala prostor projevit se v jeho práci a spoluurčit sílu jejího dojmu na nás. Během i po každé fázi schnutí Smeitink-Mühlbacher znovu prozkoumá každý detail své práce. Drhnutím, škrábáním, hlazením, řezáním a manuálními zásahy vzniká v textuře práce krok za krokem pečlivě sestavená vrstevnost, která ukazuje z různých úhlů pohledu pokaždé nové nuance. Divák může tento jev snadno pozorovat, když porovnává dopad přírodního světla na různé části obrazu z několika rozdílných stanovišť.
 
Vědomě se vyhýbá jakémukoliv zdobení či přikrášlování. Tvarosloví, kterými prezentuje své základní emoce, sestává ze široké palety mlhavě znatelných, často pokroucených geometrických prvků v nenápadných zemitých barvách.
Ve svých vzájemných uspořádáních a ve svém sklonu opouštět plátno, díla neuzavírají, nýbrž vytvářejí naopak prostorový dojem, který je dokonce zachován i v obrazech menších rozměrů. Efekt je posilován tím, že z okrajů obrazů vždy činí součásti celku.
I když v posledních letech geometrické tvary stále více začleňuje do celku, přesto jsou nadále důrazně přítomny. V díle se nenachází jasně rozpoznatelné popředí a pozadí, protože transparentní sestava vrstev sugeruje pohyb, který obraz slučuje do jednoho celku.
Novější díla mají hladší a zároveň více zvrstvený základ, který dílu dodává větší hloubku, ovšem s menším kontrastem. Ještě stále je vidět, že dílo sestává z různých vrstev, ale způsob, jakým bylo dílo technicky vytvořeno, se stal ´nečitelný´ tím, že takřka chybí tahy štětců i otisky malířských špachtlí.
Smeitink-Mühlbacher se vědomě vyhýbá každému druhu zdobení či přikrášlování. Odmítá je, protože se nesnaží co nejvíce vytěžit z možností materiálů, ale chce poskytnout prostor jejich vzájemnému ovlivnění a působení na sebe. Optická a materiální prostorovost použitých materiálů se staly spoluvypravěči autorových ´příběhů´.
Jeho často svislá plátna nutí diváka zaměřit pohled nahoru, čímž je posíleno monumentální působení obrazů. Mnoho novějších děl jakoby konkuruje lidskému měřitko aniž by měl potřebu na diváka zaútočit.
 
Je záměrem odhalit podstatu obrazu nebo sebe sama?
Při pozorování umění Smeitink-Mühlbachera člověk pocítí naléhavý impuls umístit pozorovaný obraz do jemu známého, bezpečného a skoro hmatatelného rámce.
Často mu pomáhá celý zástup uměleckých kritiků a konzervátorů, kteří dílo Smeitink-Mühlbachera z pohodlnosti zaškatulkují do materiálně-malířského proudu. Tato zdánlivě jednoduchá pomocná ruka divákovi ho může skutečně podpořit v porozumění díla, může však rovněž vést ke zjednodušení, stigmatizace či pocitu „Toto jsem už někdy viděl, to znám.“
Uvnitř tohoto rámce hrají pevně sešněrované hodnoty a normy hlavní roli, právě ony z velké části řídí naše vnímání. Toto analytické a lineární myšlení potřebuje oporu a hledá proto skoro automaticky „hlavu a patu“. Často se to projevuje v usilovném hledání jména umělce a titulu daného díla. Smeitink-Mühlbacherovi se podaří tento způsob vidění a myšlení na jedné straně podtrhnout a na druhé straně překřížit tím, že svým dílům nedává názvy a na přední straně je nesignuje. Takto otevírá cestu volnému vnímání svých prací, aby divák na základě vlastních emocí pátral ve svém nitru. Tak jak je život sám procesem, který se může nečekanými událostmi obrátit naruby, zakládá se i každá konfrontace s jeho dílem na podobném principu.
 
Dílo Smeitink-Mühlbachera je zázračným kouskem hmatatelné skutečnosti
Skoro nevědomky přisuzujeme každému obrazu mystický význam, který máme jako divák hledat, rozluštit a definovat.
Je nepochybným záměrem Smeitink-Mühlbachera ztížit divákovi přímý přístup k významu svých děl, aby tak vytvořil větší prostor pro osobní asociace diváka. Takto vznikající napětí mezi vnímáním a emocemi nabízí divákovi látku k přemýšlení a tím pádem si vždy vynutí nějakou reakci. Má divák za úkol odhalit podstatu obrazu nebo sebe sama? Snaží se Smeitink-Mühlbacher prozkoumat své vlastní hranice nebo je to právě divák, který takto učiní? Ve snaze rozluštit dílo Smeitink-Mühlbachera je divák patrně donucen pátrat až k hranicím svých lidských možností, aby mu mohl přiřknout svůj osobní význam. Právě tento prostor, který nám toto dílo nabízí, vytváří nové možnosti ke znovuvytyčení naší vlastní pozice a každodenní skutečnosti. Dokud spoléháme pouze na jazyk, který nám byl vštěpován, a na obecně známé hodnoty a normy, často propagovány všudepřítomnými médii, zůstává pro nás dílo Smeitink-Mühlbachera záhadou. Způsob, jakým chceme vnímat jeho dílo, je přísně osobní a nedá se ověřit či změřit pomocí postřehů a závěrů jiných lidí.
Na závěr uvádím citát Marka Rothka, s kterým se Smeitink-Mühlbacher ztotožňuje: „Pro mne nejsou nejdůležitější vztahy mezi barvami a tvary nebo čímkoliv jiným. Zajímají mne pouze základní lidské emoce. Lidé, kteří u mých obrazů pláčou, mají stejnou náboženskou zkušenost jako já, když jsem je maloval.“ 


Daleko od Utrechtu je Typos (1991)
Rozhovor s holandským výtvarníkem W. Smeitinkem – Mühlbacherem
Autora: Tomaš Mazáč   
Noviny: Lidova Demokratiie

Nevím přesně, kolik kilometrů je z Brna do Utrechtu, bydliště výtvarníka W. Smeitinka. Zdá se mi, že to ani není tak podstatné. Podstatné naopak je, že mladý umělec cestoval až z tohoto města do galérie křesťanského umění Typos v Brně, aby zde prezentoval a za mimořádně příznivých podmínek nabídl své obrazy a objekty.
Než se poprvé zeptám, poslyšte alespoň základní údaje o životě a směrech tvorby W. Smeitinka. Jeho časovým východiskem se stal nepochybně rok 1985, kdy absolvoval závěrečnou prací na studijním oboru výtvarná pedagogika, dějiny umění a kultury na učitelské akademii v Nijmegen. Nikoliv náhodou věnoval svou závěrečnou práci křesťanské symbolice n náhrobních pomnících. Své výtvarné vzdělání doplnil studiem sochařství na výtvarné akademii v Arnheimu. Vlastně již od samého počátku osmdesátých let vyučuje a, teprve vloni se profesionalizoval a věnuje se se výhradně své tvorbě. Tolik životopis a nástin prozatím dosti krátké umělecké cesty. Nadešel čas otázek a já se tedy ptám:
Obávám se, že v našich končinách stále někde převládá striktní dělení na malíře s akademií a bez ní, obrážející se pohříchu na veškerém hodnocení výtvarné práce. Můžete nějak své vzdělání komentovat a případně je srovnat se vzděláním akademickým jak je poskytují vaše výtvarné akademie?
„Získal jsem vzdělání, jakého se dostávalo malířům před dvěma až třemi sty lety. Především se v něm kladl důraz na perfektní zvládnutí techniky. Abstraktní malba se neučila vůbec. Domnívám se, že zvládnutí techniky umožňuje člověku lépe vyjádřit jeho myšlenky. Teprve odtud lze spolehlivě přejít k abstraktnímu vyjádření. Byl jsem školen pro výchovu dětí, které (alespoň do určitého věku) touží zachytit výhradně to, co vidí. A to srovnání vzdělání, jehož se mi dostalo s naším vzděláním akademickým? Stručně řečeno, zdá se mi, že jsme po všech stránkách lépe vybaveni pro uměleckou tvorbu než naši kolegové akademici. Povím hned proč. Jakmile přijde žák střední výtvarné školy na akademii, je ihned doslova zavalen technickými vymoženostmi (videem, počítači), jež mu pak odnímají vlastní kreativitu a v neposlední řadě také výtvarnou koncepcí školy a jejich pedagogů. Ač technicky nepříliš připraven, nezřídka pasivně přejímá cizí koncepci tvorby, opakuje objevené a vypomáhá si mechanickými pomůckami, například počítači.
Snad jsem vzal vaši otázku příliš zevrubně, stále však zůstávám učitelem a otázky výtvarné pedagogiky mne nepřestávají zajímat.“
Přejděme od nich k jiným, o něco prozaičtějším. Jak se v Holandsku uživí mladý výtvarník na volné noze, který nedělá komerci?
„Tentokrát bude má odpověď stručnější. A nepříliš povzbudivá. Především je nutno si uvědomit, že spirituálně orientované umění nemá v naší zemi příliš velký trh. Jsem tedy nucen pracovat na objednávku v oblastech žádanějších, třebas v nábytkovém designu: Symboly křesťanského umění mají značný význam pro moji abstraktní tvorbu. Je paradoxní, že zákazník jim dává přednost spíše v zašifrované podobě.“
Závěrečnou otázkou se obvykle umělci nepřímo vyzývají k vyřčení zásadních slov o své tvorbě a o sobě samých. Nečiním kvůli originalitě nějakou výjimku…
„Jsou malíři, kteří o sobě tvrdí, že jejich obrazy jsou výhradně záležitostí jejich fantazie. Usiluji o to, abych svými pracemi sdělil něco ze sebe. Lidé, kteří se na mé obrazy dívají a kteří si je kupují, mimoděk nahlížejí do mého myšlení nikoli fantazie. Své obrazy neukazuji a neprodávám každému. Ne snad kvůli tomu, že bych pyšně přeceňoval jejich hodnotu, spíš mám obavy, aby je zbytečně nespatřil někdo, komu se jen líbí. Nic víc. Někdo, kdo nepochopí, že se styly mou cestou k vnitřní rovnováze.


Úvaha nad obrazy Walthera Smeitinka (1991)
Autora: Karel Rechlík (předneseno na vernisáži jeho výstavy 7.1. 1991 v galerii TYPOS v Brně)

Walther Smietink byl prvním výtvarníkem, který při představování svých prací v naší galerii požádal o zhasnutí světla a zapálení svíčky. Nešlo přitom o žádnou uměleckou „akci“, ale o vytvoření podmínek ke správnému pohledu na jeho malby. Obrazy, které před námi ze šera pomalu vystupovaly, vyvolaly spontánní asociaci pojmu ikona.
Rád bych využil této příležitosti a krátce se s vámi zamyslel nad tím, co ikony znamenaly v dějinách umění a čím mohou inspirovat současného výtvarníka. Tyto otázky se dotýkají nejen Smietinkovým obrazů, ale i širší problematiky, které se tato galerie věnuje.
Křesťanské umění, vznikající současně se šířením nového náboženství, mělo hned ve svých počátcích dva základní výtvarné zdroje. Jedním byl pozdně antický helénismus, odkud některé náměty přešly do raně křesťanských maleb už jako ustálené ikonografické prvky. Asi nejznámějším příkladem může být zobrazení Dobrého pastýře, uchovávající nejen námět, ale i impresivní malířské podání.
Vedle této latinské linie, která byla založena na zobrazovací tradici, a realismu antického umění, vznikaly ve východní části říše podstatně rozdílné obrazy, plastiky a mozaiky. Znázorňovaly Krista nebo světce většinou bez dějového rámce a soustřeďovaly se na vyvolání dojmu majestátní přítomnosti a vznešené nádhery. Tyto ikony, malované podle přísných teologických i estetických pravidel, začaly brzy – především u lidových vrstev – plnit nejen zobrazovací, ale i zvláštní nábožensky zástupnou funkci. Nabývaly kultovního charakteru a některé se staly přímo uctívanými nebo posvátnými objekty. Dříve používané české slovo „ikonopisectví“ vyjadřuje dobře rozdíl, kterým se ikony odlišovaly od uvolněného malířského líčení. Ještě větší důraz na jejich zvláštní roli položil výraz „vera ikon“ – pravý obraz, který označoval údajnou autentickou Kristovu podobu, zachycenou jako otisk na šátku soucitné ženy během křížové cesty. Vývoj byzantského umění přerušily v 8. století vypjaté teologické a filozofické spory, ukončené rozhodnutím o nepřijatelnosti podobných zobrazení. Po přerušení během tak zvané obrazoborecké krize ovšem malba ikon pokračovala ještě řadu století v celé pravoslavné oblasti.
Po dlouhé době se nyní ikona, jako obraz zvláštního výtvarného charakteru, začíná v současném umění opět objevovat. Důvody jsou asi podobné jako u ostatních uměleckých i vědeckých oborů. Je potřeba sestoupit ke svým kořenům, ujasnit si, odkud jdeme, nalézt když ne „výchozí“ bod našeho usilování. Výtvarné pokusy, které nějakým způsobem aktualizují byzantské dědictví, můžeme spatřit v různých polohách a také v různých hodnotových úrovních. Tou nejjednodušší a patrně i nejčastější cestou je prosté převzetí námětu i celého formálního aparátu, přizpůsobeného naší současnosti jen v nepodstatných detailech. Takové „v byzantském stylu“ provedené obrazy můžeme vidět až příliš často. Mají jistě výhody snadné čitelnosti, jednoznačné působivosti a jistoty kodifikované staletími. Je ale velkou otázkou, jestli mohou skutečně oslovit člověka na konci našeho století jinak než jen půvabem své archaičnosti.
Na Walthera Smeitinka byzantské ikony jistě zapůsobily a autor se k této inspiraci přihlašuje i svými tématy. Nepostupuje ale ani metodou pouhé výtvarné variace, ani způsobem nezávazné intelektuální parafráze. Jde mu o aktualizaci ikony jako zážitku, jako meditativního obrazu, který nechce překročit hranice své výtvarné pravomoci, který ale zároveň nerezignuje na svoje duchovní poselství. Tak jako staré ikony mají také tyto obrazy vyjadřovat určité vnitřní světlo. Svým provedením a technikou mohou připomenout třeba mozaiky nebo staré fresky, vystupující pod novějšími vrstvami omítek. Plastické struktury barev a tmelů můžeme interpretovat jako náznaky reliéfů původních zlatých pozadí, jako připomínku vsazovaných drahých kamenů nebo jako krásnou malířskou hmotu samu o sobě. Umožňují jen částečně odkrýt vnitřní prostor obrazu, dovolují zahlédnout náznak tváře nebo výjevu, nedovolují nám však přiblížit se bezprostředně a racionálně.
Tlumené osvětlení, které si autor pro výstavu přál, nemá jistě být jen kulisou nebo romantickým koloritem. Upozorňuje na ty dimenze prostoru a času, které jsme si už odvykli vnímat. V takovém prostředí mohou pro Smeitinkovy obrazy platit Plotinova slova, určená kdysi ikonám: „Barvy jsou druhy světla“ a jedině „vnitřní pohled“ může spatřit to, co se nemůže zjevit v hmotné podobě, „neviditelný obraz… to, co je bez tvaru“. Možná by jako motto výstavy mohl posloužit i požadavek byzantského filozofa Pseudo Dionýsia Areopagity: Aby „obrazné znázorňování věcí… dospělo k přetvoření smyslového a poznatelného… „aby nechalo stranou smysly a rozumové úvahy.“


Zahraniční tvorba v Galerii Typos (1991)
Autora: Bronislava Gabrielová
ATELIER“ (Praha březen 1991)
 
Brněnská galerie pro současné křesťanské umění (Galerie Typos) připravila během svého ročního působení již řadu výstav v prostorách pasáže Typos a podílela se na organizování rozsáhlých domácích a zahraničních přehlídek, odpovídajících její koncepci. Při galerii se vytvořil kruh „kmenových“ autorů, kteří mají pozitivní vztah ke křesťanskému myšlení a cítění; patří k nim např. Petr Baran, Milivoj Husák, Sabina a Jan Kratochvílovi, Ivan Kříž, Aleš Lamr, Karel Rechlík, Vladimír Svoboda, Jan Šimek, Jarmila Totušková a další. Dosavadní výstavy jednotlivců i skupin dokládají, že galerii jde nejen o sakrální umění, nýbrž o všechny výtvarné projevy, u nichž jsou křesťanské ideály ztvárněny moderním jazykem, ovšem různého tvaroslovného pojetí – od promyšlené kultivovanosti až po expresívní spontaneitu a dramatickou monumentálnost. Nejpřesvědčivěji působily soubory, jež své záměry neilustrovaly, ale důrazem na výrazovou stránku díla, imaginaci, citovost a formální sugestivitu odpovídaly pojetí umění jako specifické formy pronikání k podstatě a smyslu života.
V současné době vystavuje v Galerii Typos obrazy a práce ze dřeva mladý holandský autor Walther Smeitink-Mühlbacher. Výstava ukazuje, že galerie chce přibližovat také názorově blízké dílo zahraničních umělců. W. Smeitink žije a tvoří v nizozemském Utrechtu nebo rakouském Wilheringu, odkud pocházejí jeho rodiče. Duchovní atmosféru jeho obrazů a soch ovlivnilo prostředí rakouských a holandských cisterciáckých a benediktýnských klášterů. Výtvarné umění studoval na Lehrer Akademie v Nijmegen a na Akademii v Arnheimu. Několik let vyučoval na střední grafické škole v Utrechtu; od roku 1990se věnuje pouze volné malířské a grafické tvorbě. Usiluje o ztvárnění humanitního poselství, angažujícího se proti povrchnosti konzumní společnosti, zbavující člověka touhy po duchovních hodnotách. K výtvarnému naplňování svých představ využívá formálně vybroušených postupů, které nepostrádají výrazové naléhavosti a rukopisné bezprostřednosti. Mezi díly myšlenkově hloubavými a výtvarně sugestivními vyniká obraz Kristus Pantocrator a triptych Svatý Jiří. K jejich výrazové síle přispívá pastózní malba, dramatické tvarování a expresívní barevnost. Rukopisná složitost je přízračná i pro soubor Ztracené fresky, v němž prolínání barevných vrstev a jejich odkrývání do vlnovkovitě vířících útvarů vede k značné výtvarné bohatosti. Walther Smeitink se inspiruje i starobylými ikonami, které aktualizuje zajímavým tvaroslovím – např. v Matce Boží Sedmibolestné prolínají strukturální nánosy barvy s mozaikou vyhlazených plošek, obestírajících zobrazenou tvář kouzlem tajemnosti. Malby cyklu Klášter Wilhering představují kompozice složené z miniatur zachycujících podobu kláštera a jeho interiérů. Předmětná skutečnost je však zastřena minuciózní abstraktní přemalbou, jež ve spojení s výtvarně upravovanými skly mění jednotlivé miniatury na drahocenné předměty, usilující přiblížit se historické chrámové výzdobě. Obrazy doplňují dřevěné, mně složené kříže a sousoší Ukřižování, v němž tvarová lapidárnost je další úpravou potlačena ve prospěch slavnostního dojmu a dekorativní účinnosti kultovního objektu.
Výstava seznamuje s myšlenkově i výtvarně závažnou tvorbou, která se podílí na stále sílícím proudu evropské křesťansky orientované kultury.
 


 
 
 
 
 


  
 
Back to content | Back to main menu